Boj dvou srdcí - 10. díl

24. ledna 2012 v 22:06 | Lenuška |  Boj dvou srdcí
Poznámka: Dlouho mi trvalo sesmolit tenhle krátký díl :DD Nějak mě opustila dobrá nálada a s ní i chuť k psaní :D ALe tak snad to není ještě nejhorší :D Čtěte a komentujte :D!



"Prečo sa tváriš takto smutne veď to je fajn." měl úsměv od ucha k uchu.
"Kdyby bylo tak se tak netvářím. Musím jít na potrat chci si dodělat školu a najít si pořádnou práci a pak se dá uvažovat o nějaké rodině. Navíc jsme spolu jen měsíc."
"V marci to budú tri roky čo sa poznáme." ještě chvíli o tom diskutujeme a pak i on docílí toho, že je to nejlepší možnost. Chtěli jsme se od toho téma nějak odreagovat a tak jsme se oblékli a šli se vyblbnout do sněhu. Ze začátku jsme se koulovali a váleli ve sněhu a později jsme si postavili sněhuláka. Když se začalo stmívat šli jsme zpátky. Uvařili jsem si večeři a koukali se na film.
Ráno jsme byli oba líní a leželi v posteli a povídali si. Zvedla jsem se až ve chíli, když jsem potřebovala na záchod.
"Vstávej, nemůžeš tu ležet celou věčnost." snažila jsem se ho dostat z postele. Prstem se ukázal na rty a usmál se. Přišla jsem k němu blíž a dala mu polibek.
"Milujem ťa." usmál se a vstal z postele.
"Já tebe taky." Oba jsme se oblékli a šli di dát něco na snídani.
"Ja bych si dal mufin s kakaem." vzdychl si.
"Ty tu bohužel nemáme, ale příště ti je udělám jo?" dala jsem na stůl rohlíky se sýrem a Igi chystal čaje.
"Ty je umíš?" otočil se na mě.
"Jo jednou jsme to zkoušeli s kámoškou a od té doby je peču."
"Naučíš ma to?"
"Jistě." dala jsem mu polibek a pustila se do snídaně. Po snídani jsme se šli projít. Všude kolem nás se krásně třpytil sníh. Zašli jsme do lesa kde cesta pomalu stoupala do kopce. Na vrcholu kopce byla menší restaurace. Kolem ní byli zasněžené prolézačky s klouzačkou a dvěma houpačkama. Zašli jsme do restaurace na chvilku se ohřát. Seděli jsme tam asi hodinku a vyrazili zpátky. Cesta dolu byla o hodně snažší. Když jsme došli zpět začali jsme si balit věci a užívali si posledních společných chvil. Rozloučili jsme se a každý jel svou cestou.
Ráno jsem místo školy šla k doktorce, která mi dala termín. Na odpoledne jsem byla domluvena s Vejou. Kolem druhé hodiny jsem byla na domluveném místě. Veja přišla i s Tomášem což mě znervózňovalo.
"Ahoj." přivítali mě. Šli jsme si sednout do kavárny.
"Tak co jak jste si užili silvestra?" zeptala jsem se jich.
"Úžasně Tom mě vzal na jednu akci kde byli samé celebrity a já se tam seznámila s Davidem Deylem, se kterým jsem se dala dohromady." básnila o něm Verča.
"A co ty?" podíval se na mě Tomáš. Úplně jsem se orosila nemůžu to před ním přece říct co by si o mě pomyslel? Rychle jsem se snažila něco vymyslet.
"Jo bylo super." řekla jsem nakonec. Ještě hodinku tam s námi seděl a pak už musel jít. Hned jak odešel Verča na mě pustila lavinu otázek. Všechno jsme si vzájemně povyprávěly. Poté co jsem přišla domů mi volal Igi. Ptal se na termín, jelikož chtěl být přitom se mnou.
Pár dnů před termínem mi to začalo být líto. Už jsme z toho skoro ani spát nemohla. Den před termínem přijel Igi.
"Chýbala si mi." řekl hned jak mě uviděl a objal mě. V jeho náruči jsem se cítila v bezpečí bez jakýkoliv starostí. "Prečo plačeš?"
"Mě je to strašně líto, že to musím dát pryč." stále jsem ho objímala.
"To bude dobre." hladil mě po zádech. Celej večer se nesl v napjaté atmosféře.
Ráno jsem se málem zhroutila. Igy mi celou tu dobu oporou. Při příjezdu k doktorce to ze mě pomalu začalo opadat.
"Tak a už jsme jen dva." sedla jsem si vedle na židli.
"Hlavné je, že sme dva." pomohl mi vstát ze židle. Šli jsme se projít do nedalekého parku. Chvíli jsme se jen mlčky procházeli a pak si sedli na lavičku.
"Je ti to ľúto že?"
"Tobě snad není?"
"To vieš, že je, ale toto bola najlepšia možnosť."
"Hmmm." zabručela jsem a hlavu si položila na jeho hruď. Srdce mu bylo takovou silou div mi hlava neuskočila.
"Za pár rokov budeme mať menší domček s nemeckým ovčiakom na záhrade a okolo nôh nám budú poletovať deti. Chlapec sa bude volať Sebastian a dievčatko Vivien." zasnil se.
"A obě děti zdědí talent po tatínkovi a krásu po mamince co?" uchechtla jsem se.
"Presne tak. Nie je to krásna predstava?" zadíval se na rodinku, která zrovna procházela.
"To je. Ještě ji tak uskutečnit."
"Za pár let určitě." do stmívání jsme si snili dokonalý život.
"Jéj ty si chtěl naučit ty mufiny že?" vzpoměnla jsem si při chystání večeře.
"Nechaj to na neskôr teraz už rovnako nie je čas."
Dnes odjel už brzy ráno, jelikož jedou s klukama nahrávat CD.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 zuzka zuzka | Web | 25. ledna 2012 v 13:17 | Reagovat

to je krásna diel.. akurát mi je trošku ľúto toho potratu...

2 mony-povidky mony-povidky | Web | 25. ledna 2012 v 15:36 | Reagovat

božíííí. jak jsem říkala včera :P

3 Tris Tris | E-mail | Web | 25. ledna 2012 v 17:38 | Reagovat

Úžasné! ... i přes to, že to bylo smutné... A honem další díl, bažíme po něm!!! :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama